Trenérství

Role trenéra

Zvláštní postavení ve sportovním kolektivu má jeho trenér, který je vlastně formálním vůdcem, či manažerem skupiny. Jeho postavení se však odlišuje od lídrů, či manažerů sociálních skupin jiného typu. Trenéra je možné definovat jako pedagogického pracovníka specializovaného na vedení sportovního kolektivu v konkrétním sportu, s cílem zvyšování jeho sportovních výkonů, dosahování nejlepších výsledků svěřeného kolektivu nebo jeho jednotlivců. Trenér plánuje, řídí a vyhodnocuje tréninkový proces, jeho obsah, metody a výsledky podle věku, pohlaví, výkonnosti i zájmů svěřených sportovců (Sekot, Leška, Oborný et al., 2004).

Charakteristika činnosti trenéra ve sportovním kolektivu
Podle Ronglana (In Jones, R. L., Potrac, P., Cushion, Ch. et al., 2011) je hlavní myšlenkou procesu trénování (koučování) neustálé zkoušení různými způsoby stimulovat učení sportovců a progresi jejich sportovního výkonu. Nezbytnou podmínkou k dosažení cílů a podstatou trénování je sociální interakce trenér – sportovec. Činnosti trenéra jsou podle Lešky (In Sekot, Leška, Oborný et al., 2004) velmi rozmanité a lze je rozdělit do tří základních okruhů: organizační zabezpečení činnosti, vedení a řízení tréninkového procesu, vedení sportovců v soutěžích. Tím jsou kladeny na osobnost trenéra i jeho odbornou přípravu vysoké nároky. Podstatný prvek na cestě ke konstituování plnohodnotné profese sportovních trenérů tvoří kvalitní trenérské vzdělávání, a to jak graduální, tak i další vzdělávání (Jůva, 2008). Právě rozvoj celoživotního vzdělávání společně se zaváděním prvků e-learningu a distančního vzdělávání patří, jak uvádí Jůva (2008), k organizačním trendům v současném trenérském vzdělávání. Z obsahových trendů jsou to například nahrazování „věd v malém“ problémovými moduly, posilování osobnostní a sociální přípravy trenérů, reflektování trenérské praxe, využívání případové analýzy či věnování klíčové pozornosti etické dimenzi trenérství. Bohužel ne každý jedinec dokáže dostát všem nárokům, které od něj trenérská práce vyžaduje. Vaněk (1984, p. 191) je názoru, že „plnění všech dimenzí role trenéra je závislé nejen na zvládnutých vědomostech, ale i na schopnostech a vlastnostech trenéra“. Toto tvrzení podle Vaňka (1984) dokumentuje zkušenost s trenéry, kteří nevynikali příliš teoretickými vědomostmi, ani obsáhlou přípravou, a přesto byli úspěšní. Síla trenérů tohoto typu je především v bezprostřední interakci se sportovcem, v kapacitě stimulace a v interpersonálních vlastnostech. Rozdílnost metod práce trenéra je podle Lešky (In Sekot, Leška, Oborný et al., 2004) v individuálních sportech a kolektivních sportech. V každém případě se však při trenérském vedení vyžaduje propojení odborných vědomostí, pedagogických, psychologických a sociálně psychologických poznatků. Rovněž samotná osobnost trenéra podmiňuje typ vedení. Zmíněné komplexní požadavky tak poukazují na náročnost práce trenéra. Leška (In Sekot, Leška, Oborný et al., 2004) poukazuje, že úlohou trenéra je sportovce po všech stránkách připravit na soutěže a zabezpečit, aby dosahovali co nejlepší výsledky. Dále udržovat dobrou atmosféru, bojového ducha a motivovat sportovce, aby podávali co nejlepší výkony. Trenér zodpovídá za růst svěřených sportovců, a to nejen růst výkonnosti, ale i jejich celkový duševní, psychický, morální a sociální růst, za jejich důslednou přípravu na soutěže a za usměrňování během sportovních klání. Nutnou podmínkou trenérské práce je rovněž znalost interpersonálních vztahů mezi sportovci, kteří spolu trénují v rámci sportovního kolektivu nebo se účastní soutěží. Osobitost trenérské role spočívá rovněž v tom, že je trenér vystavený různým tlakům, očekáváním samotných sportovců, manažmentu klubu, diváků, médií, kolegů, stejně jako konkurujících organizací (Sekot, Leška, Oborný et al.,2004).